V tomto týdnu se objevily v médiích dvě zcela protichůdné zprávy – jedna tvrdila, že jednání vedení NHL s chicagským podnikatelem Matthewem Hulsitzerem o prodeji Phoenix Coyotes spějí do finále a k podpisu dohody by mohlo dojít v listopadu, druhá zas že vše uvízlo na mrtvém bodě a to kvůli požadované ceně 165 milionů dolarů.

Co na tom, že Kojoti překvapili hladkým postupem do play off, trenér Dave Tippett byl zvolen trenérem roku a tým vhodně složený ze zkušených veteránů typu Jovanovskiho a Doana a mladých talentů, jako je třeba Martin Hanzal či Kyle Turris, se prezentuje dynamickou a atraktivní hrou. Největší pozornost je soustředěna na to, zda se jim v arizonské poušti povede přežít.

Ale chronologicky: v manitobské metropoli Winnipegu se v roce 1972 objevil tým Jets, který v roce 1979 po zániku WHA pohltila NHL. Rozhodně se nejednalo o organizaci každoročně útočící na Stanley Cup, nicméně svojí kvalitu měl, kromě „Stříbrného tryskáče“ Bobby Hulla v něm často excelovali Skandinávci jako např. Kent Nilsson či Teemu Selanne. Wayne Gretzky, o kterém ještě bude řeč, ve svých pamětech vzpomíná, že si Jets nemohli stěžovat na nepřízeň diváků a hluk v hale skutečně připomínal start tryskáče. Nicméně Jets doplatili na souběh dvou faktorů – raketový nárůst platů hráčů v první polovině devadesátých let a nepoměr mezi americkým a kanadským dolarem v téže době. A tak Norm Maciver dne 28.dubna 1996 naposledy skóroval do sítě Detroitu za tým z Manitoby.

Novým vlastníkem se stal Jerry Colangelo, který byl již majitelem baseballových Arizona Diamondbacks a basketbalových Phoenix Suns. Dalo se tedy čekat že i hokejový tým najde své místo v arizonské metropoli. Spoluvlastníky byli Steven Gluckstein a Richard Burke – druhý jmenovaný se stal za několik let majoritním vlastníkem. Celý přesun byl posvěcen vedením NHL – jednalo se o krok, který byl plně v souladu s plánem expanze po celém území USA (ne každý byl z tohoto rozšíření nadšen, nedávno zesnulý hokejový agent Jaromír Henyš to komentoval tak, že „na hokej chodí Mexičané, kteří mu nerozumějí, vyhazují do vzduchu sombrera a křičí olé“).

Nedá se říct, že by Kojoti byli týmem otloukánků, v jeho dresu nastoupila taková jména jako Keith Tkachuk, Rick Tocchet, Mike Gartner či jeden z nejproduktivnějších Američanů všech dob Jeremy Roenick zvaný fans J.R. Jenže diváků se nedostávalo, hokej prostě netáhl. Nesplnilo se očekávání, že na své oblíbené týmy budou chodit penzisté, který se do Arizony přistěhovali za vlídným celoročním klimatem ze severní části USA a Kanady. Místní raději chodili na zavedený farmářský tým Roadrunners. A tak aby hala vypadala alespoň opticky trochu zaplněná a byl splněn požadavek NHL na minimální průměrné návštěvy, často se rozdávali lístky školákům apod.

V roce 2001 se Burke rozhodl prodat svůj podíl developerovi Stevu Ellmanovi, minoritním vlastníkem a později trenérem se stal nejlepší hokejista všech dob Wayne Gretzky. Ale ani změna loga ani později legenda na střídačce návštěvy nezvýšily, Ellman se v roce 2005 raději prodává svůj podíl přepravci Jerry Moyesovi. V roce 2007 už klub hlásí roční ztráty ve výši 40 milionů USD, v prosinci 2008 tisk oznamuje finanční kolaps klubu. Aby Kojoti mohli vůbec dokončit sezonu, financování se ujímá vedení soutěže. Moyes je kontaktován majitelem firmy Blackberry a kanadským miliardářem Jimem Balsilliem. Ten nabízí záchranu pod stejnou podmínkou, kterou měl už při snaze koupit pittsburghské Tučňáky – klub se přestěhuje do jeho domovského Hamiltonu. Zde by sice byl garantován „plný dům“, ale přesun naráží na odpor vedení NHL a k úlevě Toronta a Ottawy se přesun do Ontaria nekoná.

A tak 5.května 2009 Kojoti vyhlašují bankrot a vlastníkem se stává i de iure NHL. Objevuje se nový zájemce – Jerry Reinsdorf – takto již majitel baseballových Chicago White Sox – se svojí společností Ice Edge Holding Inc. soustřeďující potencionální minoritní vlastníky. Jenže ten naráží při prosazení své podmínky, aby část případné ztráty hradila i radnice v Glendale, kde se nachází domovská Jobing.com aréna. To se pochopitelně nelíbí daňovým poplatníkům, z nichž valná většina o hokej evidentně nestojí….

Takže sága o jednom ekonomicky neúspěšném klubu pokračuje dál a čím dál hlasitěji zaznívají dvě otázky:
1) není chování pánů Betmana a Dalyho z vedení NHL popřením principů volné ekonomické soutěže, na nichž stojí a padá již po staletí Severní Amerika
2) není čas na návrat do míst, kde na hokej chodili diváci? V Quebecu, Hartfordu či právě Winnipegu si něco takového toužebně přejí. A na závěr snad jen noticku, že obdobná, byť ne tak vyhrocená situace kolem klubové kasy je i v Atlantě a Nashvillu..