11. 08. 2017, 18:00 » Analýzy - Autor: Tomáš David

Píše se patnáctý duben roku 2017. V Edmontonu silně chumelí, přesto je celé město na nohou. Tisíce jeho obyvatel oblečených do oranžovo-modrých trikotů proudí do moderní budovy Rogers Place, aby zde podpořili své milované Oilers, kteří poprvé po více než dekádě postoupili do bojů o Stanleyův pohár. Všichni doufají, že se druhý zápas povede jejich milovaným svěřencům v souboji proti Žralokům ze San Jose lépe, jelikož první střetnutí ovládl tým z Kalifornie. Ti úkol splnili, hlavní postavou duelu však nebyl hvězdný kapitán domácích Connor McDavid, nýbrž defenzivně laděný útočník Zack Kassian.

Třináctka draftu 2009 sice nepřináší tolik bodů, kolik se od ní očekávalo při výběru nováčků, je však pro tým minimálně stejně přínosná díky obranným schopnostem. Rozdává tvrdé hity, provokuje soupeře, snaží se jim dostat pod kůži a zapůsobit na jejich psychiku, nebojí se ani shodit rukavice na pěstní výměnu názorů. I v poměru odebraných a ztracených puků se nachází pravidelně v plusových číslech. A hlavně, je vítězným typem. Když si usmyslí, že vyhraje, udělá pro to vše. Touto vlastností připomíná Marka Messiera, legendárního lídra, který si též zahrál za Oilers.

Právě jemu patřilo utkání číslo dva série proti Sharks. Svými tvrdými hity odstavil zadáka Brendena Dillona a poté i útočnou hvězdičku Logana Couturea. Jeho mrštný jazýček byl v plné permanenci a diváky si definitivně strhl na svou stranu díky gólu v oslabení, když se po zachycené přihrávce soupeře dostal do brejku. Ten večer nad nebem v Albertě nezářilo číslo 97, nýbrž dvě čtyřky Zacka Kassiana, jednoho z nejpodceňovanějších hráčů současné Národní ligy.