Záběry z haly New York Islanders z 26.12. mohly připomenout našinci záběry z extraligového utkání Slávie v 02 aréně – velmi řídce zaplněné tribuny a to ještě převážně v barvách soupeře. Návštěva 3136 diváků byla natolik tristní, že se jí věnovala i média, která jinak příliš pro hokej nehoří. Nutno říci, že velký podíl na prázdném (kapacita Nassau Veterans Memorial Coliseum činí 16 234 diváků) hledišti měly povětrnostní podmínky. Nad celým východním pobřežím USA zuřila sněhová bouře, která se postarala mj. o odložení zápasu NFL ve Philadelphii. Vánoce v NY trávila spousta fanoušků Montrealu Canadiens a tak měli Habs v hledišti převahu (což nebylo jejich miláčkům nic platné, Isles potvrdili vzestup a vyhráli potřetí v řadě, tentokráte 4:1).

Ale jsou letos v sídle Islanders, Uniondale, prořídlé tribuny výjimečné? Nikoliv, v dosavadním průběhu už 8krát přišlo méně než 10 000 diváků, což je např. u zmíněných Canadiens něco nepředstavitelného. Je zřejmé, že jejich nejbližší sousedé a největší rival, New York Rangers, mají, byť letos nepředvádějí nic oslnivého, podstatně věrnější fanouškovskou základnu a utkání v Madison Square Garden je pokaždé událostí.

Čím to? Příčiny mohou být dvě. Ale nejdříve krátká exkurze do minulosti. Islanders vstoupily do NHL v roce 1972, do jisté míry jako taktický tah vedení ligy, aby se v již stojící aréně v Uniondale (okres Nassau) neobjevil tým tehdy konkurenční WHA. Vedení klubu pomalu a pečlivě budovalo kádr, jehož největší chvíle přišly počátkem osmé dekády minulého století. Tým v letech 1980–1983 vyhrál 4krát po sobě Stanley Cup, něco z dnešního pohledu nepředstavitelného. Mužstvo bylo výtečně sestaveno, bránu strážil spolehlivý a silně neurotický Billy Smith (ano, to je ten, který tehdejšímu prezidentovi USA Ronaldu Reaganovi věnoval gólmanskou hokejku s nápisem na čepeli „puk se zastavuje zde“, Reagan přijal tento mírně neuctivý dar s velkou porcí humoru a nadhledu), v poli zářili Mike Bossy, Butch Goring, Denis Potvin a další. Ale příčinu úspěchu lze najít v autobiografii Wayna Gretzkého – ten vzpomíná, jak Edmonton prohrál v roce 1983 finále a jeho hráči se loudali kolem otevřené kabiny šampionů. V kabině byl slyšet jásot, ale z úst bafuňářů, manželek hráčů apod., čerství vítězové si tiše ledovali rány. Začátek 90. let se do podvědomí českých fandů zapsal tím, že David Volek rozhodl v prodloužení 7. zápas play off o vyřazení Jágrova Pittsburghu (1993). Počátek trablů je svázán s rokem 1995, kdy k mužstvu přišel jako hlavní kouč Mike Milbury zvaný Šílený Mike. Blížící se chaos byl jakoby symbolizován změnou krásného kulatého loga se siluetou Long Islandu za postavu zvanou „opilý rybář“. Mad Mike přešel do pozice generálního manažera, kde často dostál své přezdívce, rychle se zbavil hráčů jako Linden či Bertuzzi, aby nabídl nadanému, leč línému a náladovému Alexeji Jašinovi skutečně výjimečně hloupou smlouvu na 10 let za 87,5 milionu dolarů. A tak se fanoušci SKA Petrohrad mohou od roku 2007 usmívat, protože část platu jejich hvězdy přichází zpoza oceánu. Druhý omyl má jméno Rick DiPietro. Ten sice v bráně Isles působí stále, ale 67,5 milionu dolarů za patnáct let (nejdelší smlouva v americkém sportu) si díky častým zraněním a kolísavé formě nezaslouží. Milbury sice zmizel z managementu klubu na pozici televizního komentátora, ale nesmyslné závazky se s klubem táhnou dál a omezují stávajícího GM Gartha Snowa ve větším rozletu, možná superstar John Tavares může těžko čekat odpovídající spoluhráče. A koho baví chodit na věčného outsidera?

Druhý důvod lze nalézt mimo led – majitelem klubu je 66letý Charles B.Wang (příjmení naznačuje čínský původ) podnikající v IT technologiích. Ten nemá problém s tím, že je nutná větší investice do kádru. Má ale jednu zásadní podmínku – tým by rád viděl v nové hale, která bude součástí projektu Maják (Lighthouse Project). Na místě stávající arény by měl dle Wangových plánů vyrůst celý komplex obchodů, kanceláří, restaurací, mělo by zde být ekologické přátelské bydlení apod. Jenže to nechtějí místní radní (prozatím) za žádnou cenu povolit, takže Wang s dalším rozvojem klubu váhá a zcela zřetelně jeho budoucnost spojuje s povolením Majáku. Takže byť předvádějí Isles vzhledem k rozpočtu sympatické výkony, fanoušci z Long Islandu si rozmýšlejí citovou investici do klubu, který za pár let nemusí existovat.